23 letý Karel píše

17.08.1926  Karel píše: „…..Koncem měsíce uzavřu první účet, tj.: mám a domohl jsem se čeho jsem na těch několika měsících žádal, tj. zdraví těla i ducha, to jest: vím co jsem já, co druzí lidé, co je Bůh a jeho zákon a Ďábel. Dost vím-li to, vím všechno. Dále mám tolik základu pro ostatní, kolik jsem chtěl, německy umím, francouzsky do vánoc, anglicky do jara a italsky taky neboť toho základy potřebné již mám a základy španělštiny spolknu rovněž do jara. Na pianě, na piano umím asi tolik kolik potřebuji k vědomí chtít umět a na housle ještě   do jara jistotu tónů ve vysokých polohách zdolati rychlé měnění, dále vytrvalost tj. nemožnost únavy a vůbec ještě rychlost.

To je asi vše co jest mé, pro co prozatím žiji a chci žít. Příležitost dosáhnouti chtěného si beru tam kde je. Kdo mi ji nedá darem vemu si ji násilím a ukážu mu, že není zlem u mě násilí, ale prostě pravda a dobro na mé straně, a jenom životem mu to ukážu, ne slovem. Darem danou příležitost nechci.(i kdyby ten zázrak se stal – ač jest jeden (jest to papá – ale, ale jsou tu city, myšlenky mé i jeho, která jsou mi cizí, jaksi jest tu ještě neporozumění, či on mě ještě nechápe v mém jednání a tu nemohu si ještě vzíti) a dále tedy darem danou příležitost nikdy nechci neboť darování jest něco ještě mi hrubé, politické, pletichářské, závazkové, vypočítavé -  není to prostý bez myšlenky v slova a v slova zabalený cit, cit krásné lásky a pochopení, a vůbec nekonečností lidské duše mluvící,

jest mi ne mojím – mým, chci lásku, krásu a dobro na - na životě a stvořím si je. Že musím si je stvořit a na základě ne mojím přesvědčením ona cesta je, vino lidstvo samo je, vina přítomnost je, že není ho tu, není onoho velkého člověka, neprojeveného „chtěného“.  A tak nezbývá nežli žít teprve pro ně, tj. dobro a zlo ve stejném citu a vědomě nyní dělati…….

A tak já dožiju – a ne, chci eště mimo toto řečené, pro nekonečnost, pro samotné pochopení okamžiku žití, protože silný je člověk v vůli Bohu a Ďáblu.“