Pokračování vzpomínek a výpověď dokumentů

Dnes nechápu jak to rodiče při naší chudobě zvládali, jak dokázali bez auta, bez peněz  při vyčerpávajícím zaměstnání maminky a střídavých zdravotních problémech obou rodičů podnikat výlety…to vůbec nebylo běžné na vesnici v Podkrkonoší… v padesátých letech….ale zřejmě to byl jejich jediný únik z reality – jejich způsob přežití….

Na cestu jen chleba s máslem nebo marmeládou a trochu ovoce ze zahrádky…3 km pěšky na vlak do Sobčic–někdy i 5km pěšky do Ostroměře – to když jsme se vypravily vlakem do Krkonoš….

Nepamatuji se, že bychom někdy v té době někde nocovali. Jak jsme dokázali pěšky dojít z krkonošských vlakových nádraží na hřebeny hor a večer spát doma v Chomuticích, to je mi záhadou. Asi to mohlo být jinak… spaní u známých…. nevím. Nepamatuji si. Ale ještě dnes vnímám mnohé krkonošské letní scenérie očima 7 až 12 letého kluka.…to když jsme se dívaly na Kotelní jámy…když jsme byly na Labské boudě a u Pančavských vodopádů… když jsme byli na Kozích hřbetech …na Dvoračkách…. na Luční boudě…na Černé hoře a když jsme s rodiči vystoupali pěšky až na vrchol Sněžky….

Častěji než do Krkonoš jsme s rodiči, ale obvykle jen s tátou jezdily do bližšího okolí, na židovský hřbitov do Bydžova …do Jičína za mámou, když tam studovala zdravotní školu …do Hořic v Podkrkonoší za mámou do práce, když celé týdny nemohla přijet domů…protože měla zaměstnavatelem v nemocnici nařízené 24 hodinové služby, které se řetězily (2-4 směny bez zákonného odpočinku)…

Pokud se maminka dokázala uvolnit ze zaměstnání, byly to vzácné společné chvíle…potom s námi společně podnikala krátké výlety. Několikrát jsme například jeli na koupaliště „Pelíšek“ v Prachovských skalách a chodili jsme společně na vyhlídky ve skalách.

S tátou jsme podnikali výlety po celém Českém ráji, Sobotka, zámek Humprecht, údolí Plakánků, Hrad Kost, Trosky, Hruboskalsko, Kozákov…  Asi až do konce života  budu sentimentálně vzpomínat na tyto vzácné okamžiky šťastného dětství. Ještě dnes cítím ten hluboký bílý sluncem rozpálený písek ve skalách, písek ve kterém jsme se bořily – bylo mě asi šest let, bráškovi čtyři… ještě dnes slyším tátova slova „nikam sami nemůžete, protože jsou tady jedovaté černé zmije“....ve skalách pod Zebínem… a opravdu jsme tam spatřili na sluníčku několik zmijí. Drobné střípky vzpomínek se mi vybavují nad nekvalitními fotografiemi pořízenými nejjednodušším aparátem značky „Bej by box“ . (Aparátek mě provázel až do 16 let, teprve když jsem se pokoušel o vlastní fotografickou tvorbu mi naši koupili „Flexaretu“ a to jsem si na ni ještě musel sám částečně vydělat na jakési žňové brigádě)

Na mnohé události si detailně nepamatuji, mnohé jsem zcela zapomněl a o mnohých otázkách jsem začal přemýšlet až docela nedávno. Až donedávna jsem neměl ani tušení, jak strašné byly podmínky, ve kterých nás rodiče vychovávali. Asi i proto, že naši rodiče o žádných problémech před námi nemluvili a tak dokázali nám dětem zajistit šťastné dětství. Většinou jsem si zapamatoval jen střípky toho, co mě nějak citově zasáhlo. Všechna data výše řečených událostí a některé další detaily jsem vyčetl teprve nedávno z tátových a maminčiných poznámek a jejich vzájemné, nesmírně láskyplné korespondence. Vybavuji si, jak nás  táta  učil hrát na klavír a housle, a jak jsme asi od roku 1955-6 po několik dalších let  navštěvovali hudební školu pana profesora Bitnera v Hořicích, vybavuji si, jak jsme chodili do školní tělocvičny, kde jsme cvičili na nářadí pod dohledem Františka Macáka, nebo jiného „Sokola“….  Vybavuji si jak nás „sokolové“ a starší kamarádi učili lyžovat, bruslit a hrát hokej a fotbal, jak mě naučili plavat – to, že mě hodili do hluboké vody nad oborským splavem se slovy „hrabej“…. Vzpomínám na teplo pekařské pece… a chutný čerstvý chléb… když jsme rozmáchaní, vymrzlí z klouzaček a bruslení chodili do mlýna, kde se tenkrát už nemlelo obilí, zato se pekl chléb…. Nikdy nezapomenu na lyžařské zájezdy do Krkonoš, zájezdy, které pro děti pořádal místní Sokol  - je to s podivem, ale Sokol fungoval u nás na vesnici i v této době …  asi jen díky chlapům jako František Macák, Jarka a Vašek Rubínovi,  Jarka Vejprava, a několika dalších jejichž  jména mi vypadla z paměti…

1958 před hospodou U Patků – v Chomuticích      1958 ve Špindlerově mlýně

vpravo v červené bundě naše maminka,                  uprostřed v zelené čapce Vašek Rubín,

uprostřed řidič p.Vondráček                                     vedle v černé čapce F.Macák,

1958 výstup na Pláně v Krkonoších                         1958 Špindlerův mlýn, naše maminka,

můj bráška Karel a v červenomodrobílém kulichu moje maličkost

S výše popisovanou idylou našeho dětství ostře kontrastují svědectví a informace v rodinné korespondenci a tátových denících.)  

Min. od 23.11.1950 do min.10.3.1951 (dle dochované korespondence) je táta hospitalizován  v Nemocnici Hradec Králové „s akutní  srdeční příhodou“ 

V roce 1952 se opětovně táta ocitá v nemocnici se stejnou diagnózou a opět na několik měsíců, tentokráte v Hořicích, kde sloužila naše maminka. Na toto období si už pamatuji, protože maminka, aby zvládla práci a současně rodinu, nás kluky přestěhovala téměř na celý školní rok na nemocniční svobodárnu k sobě do Hořic. Chodil jsem do první třídy a děti se mi smáli, že jsem kluk z vesnice a že neumím ještě číst. V šesti letech jsem ještě neuměl číst, zato každý den jsem vodil čtyřletého brášku přes celé město do školky a odpoledne jsem jej sám vyzvedával. Bráška mě někdy nechtěl poslouchat a utíkal mi do města, kde se ztratil a několikrát to řešily policajti – tenkrát se jim říkalo „příslušníci SNB“ . Maminka potom plakala, ale nemohla to nijak vyřešit, protože zaměstnavatel ji nechtěl ani na hodinu uvolnit ze zaměstnání. Vzpomínám si, jak jsme se dělili o jednu postel s maminčinou spolubydlící. Do pokojíku se vešly jen dvě postele a  maminka, nebo její spolubydlící byly ve službě a já s bráškou jsme měli dohromady druhou  postel. Vzpomínám si taky jak jsem trpěl mindrákem, že se mi děti smějí a jak jsem si každý den nahlas četl proto, aby se mi nesmáli.

1953 táta prodal svou rodnou chalupu (štěstí mu nepřálo – druhý den byla měnová reforma )  Z rodné chalupy převezl k naší mamince trochu nábytku – byly to jen omšelé staré skříně na malířské potřeby- a obrovské množství obrazů a obrazových rámů… Od té doby voněl terpentýn, olejové barvy a pryskyřice celý domem. Táta napnul monumentální plátna na latě a rozmístil je po celém prvním patře. (přízemí obývali nájemníci). Ty obrazy  byly neuvěřitelně rozměrné, a jak si pamatuji, byly navrstveny za sebou napříč celým naším pokojem a taky zabíraly celou stěnu naší dlouhé chodby….Ty namalované tmavé příšery a draci mě nějakou dobu chodily strašit do mých dětských snů….Vzpomínám si, že latě a rámy zůstaly na dvoře přikryté plachtou několik dní. A taky tam byl Maňásek. Byl skoro stejný jako ten na Medlově, ale byl rozbitý. Táta řekl, že nám loď opraví, ale dočkali jsme se až o několik let později.

Z rodinných fotografií lze spekulovat, že to byla tatáž lodička, na které se bavily tatínkovi sourozenci někdy v roce 1912-1914 –ve Stříbrnicích.

Týž rok - 1953, jak vyplývá z dochované korespondence, se maminka potřebovala zotavit z dlouhodobého pracovního vypětí a stresů.

Abych to vysvětlil, vrátím příběh až do roku 1933. Tehdy zemřela její vlastní maminka Marie (rozená Winklerová). Maminčin tatínek Jindřich Schwarckopf se oženil podruhé. V roce 1942 její druhá maminka spolu s tatínkem a nevlastní –tehdy 4 letou sestrou Blankou, zahynuly v Osvětimi. V době války jako 14 letá těžce pracovala na polích Horákova statku, starala se o 12 letého bratra Jirku a učila se u Kulichů drogistkou. Hned po válce v roce 1946 jsem se narodil já, o dva roky později můj bratr Karel. Táta v roce 1947 dostal dvě pozvání. První pozvání přišlo od sester, které žily ve Francii, druhá nabídka byla od tehdejšího Československého ministerstva kultury. Táta po dohodě s maminkou (jak vyplývá z deníků) volil „studijní dvouletou malířskou stáž“ v Jugoslavii. Důvod byl prostý. Stáž byla placena ministerstvem kultury. Maminka zůstala s námi dětmi dva roky  sama.

1949 maminka nastupuje do nemocnice v Hořicích na funkci zdravotní sestřička. Zároveň začíná dálkově studovat v Jičíně obor Zdravotní sestra. Jako sestra je nucena zaměstnavatelem sloužit dlouhodobě 24 hodinové  směny. (dokumenty hovoří 96 až 108 hodin týdně) Jsou padesátá léta…není nikde dovolání…. maminka musela být asi totálně vyčerpaná, když v červnu 1953 se dostala do Mariánských lázní na krátkodobý léčebný pobyt. Léčení však nepomohlo, jak  svědčí korespondence a především následné dramatické události. Po návratu do práce se mamince na pracovišti nedostalo žádné úlevy, dál musela sloužit přes 100 hodin týdně, přestože se fyzicky i psychicky hroutila a o úlevu mnohokráte žádala vrchní sestru, primáře oddělení i ředitele nemocnice…. Byla padesátá léta a nikoho z vedení nemocnice  nezajímalo, že má doma dvě malé děti, až do chvíle jejího totálního vyčerpání. …

Na jaře 1954 se maminka se ocitla v léčebně Radotín u Sychrova. Vzpomínám, jak jsme za ní jeli s tátou vlakem a jak jsme se s  maminkou procházeli rozsáhlým parkem Sychrovského zámku.

A taky vzpomínám na příhodu jak jsme lezli přes zeď parku – to když si rodiče chtěli zkrátit zpáteční cestu k léčebně. 

Po jakéms-takéms uzdravení se maminka vrátila z léčebny domů, ale zůstávala v pracovní neschopnosti a starala se o rodinu.

27.10.55  táta ve svých poznámkách si stěžuje na „strašnou bolest u srdce“ krátce nato je hospitalizován  v Hradecké nemocnici chorob srdečních. Když kolem něj umírali pacienti, nevydržel a sotva se trochu vzchopil, tak „na revers“ z nemocnice utekl. „Já bych tam umřel“ napsal….  a  mimo jiné své nemocniční pocity  vyjádřil v obraze „Vizita“…

Vizita, dílo z roku 1956, olej, plátno, rozměr cca 110 x 150 cm

Někdy v té době , či snad až na jaře roku1957 se maminka vrací do zaměstnání do hořické nemocnice. Bylo třeba živit rodinu…..

1957 naše druhá rodinná „dovolená“… uvozuji termín dovolená , raději bych měl říci ozdravný pobyt v zařízení jemuž se tehdy honosně říkalo „socialistické podnikové rekreační zařízení“ . Dnes je to minulost, ale maminka tenkrát „dostala“ od vedení nemocnice asi na tři týdny- nevím přesně …pobyt  k ozdravení v Malé Úpě. Typická malá horská chalupa, vysoko ve stráni, kterou bolševik znárodnil po „odejité“ německé rodině…Maminka vařila a vzpomínám si, jak byla stále smutná, často plakala.  Táta s námi dětmi chodil na hřebeny hor a maloval.  Maminka s námi chodila na společné procházky jen zřídka. Většinou jen na nákup základních potravin….Konsum byl daleko dole v údolí….

Maminčino rozhodnutí vrátit se do Hořic mělo bohužel tragické následky. Pod tíhou nezměněných pracovních podmínek, nedoléčených psychických poruch a po marných opakovaných žádostech o úlevu se opětovně zhroutila .…19.4.1958 se pokusila o sebevraždu…spolykala prášky….

Táta se o této beznadějné situaci dověděl až tehdy, když se maminka déle než měsíc neozvala. Předtím bylo obvyklé, že alespoň 1 krát za 14 dní  přijela maminka z Hořic na půl dne domů do Chomutic. Tehdy se táta rozjel do nemocnice a našel naši maminku na jednotce intenzivní péče. Maminka byla 14 dní v komatu a vedení nemocnice, jak bylo zřejmé se to snažilo ututlat. Táta udělal skandál – psal na všechny úrovně tehdejšího komunistického řízení, včetně prezidentské kanceláře….ale stejně se to ututlalo, nikdo nebyl potrestán…padesátá léta…..

22.7.58 píše Hana Karlovi, že dala v nemocnici výpověď. Krátce nato nastoupí do práce léčebny Janské Lázně. Nás kluky si bere sebou na ubytovnu léčebny. Táta zůstává sám v Chomuticích.  Zoufalý pokus o řešení neutěšené rodinné situace za několik týdnů ztroskotá. Máma se pokouší začít znovu, vrací se domů a nastupuje  do nového zaměstnání Hygienicko-epidemické stanice Jičín. A to už se ve svém vyprávění dostávám do počátku 60 tých let, proto se vrátím zpět do roku1958, abych dopověděl příběh našeho táty.

V souvislosti s podáním trestního stíhání na řídící složky nemocnice se táta pokouší získat podporu i na tehdejším Svazu výtvarných umělců. Mimo jiné 29.4.1958 píše: „v letošním roce jsem uspořádal 3 samostatné výstavy – první v Hradci Králové, druhou v Hořicích, a třetí výstavu zahájím 1.5.1958 v Novém Bydžově….“  Že to byl marný pokus a že zisk z výstav  se rovnal „nule“  není třeba zdůrazňovat….

Někdy v této době mě táta vypravil na pionýrský tábor do Orlických hor. Výsledek mého ozdravného pobytu …žloutenka….přísná dieta …a asi dva měsíce karantény….

Jakoby nebylo málo problémů v rodině, jakoby nebylo málo maminčiny osobní tragedie, kterou zapříčinila vrchní sestra Dreslerová a její komunističtí nadřízení… postihne tátu v roce1958 další srdeční příhoda….Naštěstí má příhoda slabší průběh…táta se nenechá hospitalizovat a po domluvě s ošetřujícím lékařem nastoupí léčení v Lázních Poděbrady. Stojí za pozornost skutečnost, že ani zde neodložil svůj skicák,   z  interiéru lázní si přiváží domů stovky drobných skic….