02.04.2015 19:48

O životě rodiny malíře Karla Šlengera vypráví syn Petr Šlengr.

 

Prohlížím stovky nekvalitních drobných rodinných fotografií, které objevuji v nejrůznějších obálkách a krabicích a pokouším se nějak je utřídit. Sám jsem udiven jak si vybavuji v paměti dávno zapomenuté události a jak moje a bratrovo dětství bylo zajímavé a krásné. Proto jsem se rozhodl podat svědectí pro všechny přátele a obdivovatele výtvarného díla našeho táty. Pokouším se sepsat životní příběh naší rodiny, tak jak jsem jej žil, vnímal a znal a tento příběh konfrontovat s neuvěřitelným množstvím rodinných problémů o nichž se dovídám až nyní z dochovaných dokumentů. Příběh se odehrává v období let padesátých - období našeho dětství.

 

Narodil jsem se  roku 1946. O dva roky později se narodil můj bráška Karel (po tátovi)

  

           rodinné foto 1947

                                    

       

                                                                                  

  

Petr červenec 1947                                               Petr 1947

 

  

         můj bráška Karel –1949

 

 

1946 –56 Náš dvůr – naše dětské království….

 

                 

     1949, Věruška Chlumských,                          1949 bráškové Petr a Karlíček

               Petr a Karlíček

 

 

         

                  1950 bráškové                                                  1950 bráškové a Věruška

 

Dvoukolový žebřiňák, tříkolka, hromádka písku či snad jen sypkého prachu,…. a pak skladiště obilí ….vedle skladiště ještě stávala malá kůlna původně určená  na dřevo a uhlí a tam jsme mívali až do sedmdesátých let slepice. (do 10 ks).  Za touto kůlničkou  táta ještě přistavěl králikárnu. Králíci, ryby a co naši rodičové vypěstovali  na malém rodinném políčku daleko  za vesnicí,  to bylo živobytí naší rodiny…to políčko o velikosti cca 11 arů, nám soudruzi někdy v roce 1955 –56 znárodnili u příležitosti družstevního rozorávání mezí…

 

Roky 46-50 připomínají rodinné fotografie…moje první vzpomínka patří někam do roku 1949-50 …to když jsem dostal od táty výprask za vztekání na pískovišti, když jsem rozsekl lopatkou hlavu Věrušce Chlumských - dcerušce praktického lékaře. Ta příhoda mi utkvěla v paměti, protože moji kamarádce tekla z hlavy krev, když ji její tatínek odnášel do ordinace a já dostal na zadek…Rodina Chlumských bydlela v přízemí našeho domu a pan doktor tam měl svoji soukromou ordinaci až do roku asi 1952. Do uvolněného bytu po doktorových se nastěhovala rodina Pětiokých. Měli dva kluky – starší Milan se mnou chodil  do třídy základní školy v Chomuticích, a mladší Láďa –to už nevím přesně – myslím, že chodil do třídy s mým bratrem, nebo snad o rok níž.. Vzpomínám si na to jak jsem se k nim někdy v zimě chodil ohřát k rozpáleným pilinovým kamnům, jak kamna hučela a já jsem klukům záviděl teplo v pokoji. Jejich tatínek pracoval v Ostroměři –snad na pile, nebo u Uhelných skladů..to nevím, ale vždycky přivezl velkým nákladním autem s přívěsem obrovské množství pilin a skládal je do sklepa. Potom každý den plnil pilinami plechové vysoké nádoby - říkal tomu patrony…piliny musel důkladně udusat a potom patrony upevnil do mechaniky kamen. Dneska mi to připadá samozřejmé, ale tenkrát mě to asi moc zaujalo…

Když se o několik let později Pětiokých odstěhovali do Tereziných Darů - bylo to asi roku 1956…přistěhovali se k nám Macákovi. Vzpomínám si, že postavili na našem dvoře velkou kůlnu na uskladnění veškerého paliva pro sebe i pro naší rodinu.. Paní Alena byla moji třídní učitelkou na základní škole, a její manžel, František, nás, všechny kluky z vesnice, cvičil v Sokole.

 

 

 

     

1956, zleva J.Musil, K.Šlengr (můj bratr)            1956-7,  F.Macák a děti Alenka a Petr    

     p.učitelka Alena, J.Vondráček, J.Miláček

 

Moc rád, s láskou , na tyto dva vzácné lidi vzpomínám… dali  do budoucího života všem dětem z Chomutic i z okolních vesnic nesmírně mnoho… S Macákovic dětma –Alenkou a Petrem, jsem  neměl příležitost si moc hrát, protože Alenka  byla asi o 5 a Petr o 8 let mladší než já…

 

Naše skladiště – tam jsme sice nesměli, ale stejně to bylo naše dětské el.dorado… chodily za námi děti ze sousedství …lezli jsme pod výsypky  zrní dopravního elevátoru a hopsali jsme v hromadách obilí a schovávali se mezi pytle obilí. To skladiště původně patřilo rodičům moji maminky a ti, r.1942 zahynuli v Osvětimi ….  v padesátých letech  bylo skladiště znárodněno a my děti jsme nic o znárodnění  nevěděli a chodily jsme si tam hrát… a většinou nás skladník nechal řádit … 

Javorka – řeka našeho dětství a současně milovaná a nesčetněkrát malovaná naším tátou. Táta nás často brával sebou k řece – to když máma byla dlouhodobě mimo domov, když pracovala jako sestřička v Nemocnici Hořicích, kde pracovní podmínky v té době – padesátá léta…byly děsivé, jak svědčí dochované dokumenty . Jako docela malý špunti jsme o tom nic nevěděli. Ráchaly jsme se na štěrkových náplavkách, stavěly rybníčky a chytaly do nich malé rybičky. Táta měl hned ve vedlejší tůni nahozen rybářský bambusový prut a sledoval naši „stavební“ činnost. To byl jeho odpočinek po noční práci na rozměrných obrazech. O několik let později jsme k Javorce chodily už sami. Vzpomínám si, jak jsme s tátou opravovali Maňáska, jak jsme tátovi „asistovali“ když řezal prkna a vzpomínám, jak dehtoval  škvíry mezi prkny a jak celou loď opatřil modrým nátěrem. Když jsme pak brázdily vody naší Javorky - bylo to úžasné…Půjčovali jsme loď i kamarádům a ti nám na oplátku pomáhali stavět kamenné hráze tam, kde bylo vody po kolena…Znali jsme s kamarády koryto řeky od splavu v Oboře až po Nevratice…,

    

            cca 1956, naši kamarádi                                      cca 1956, můj bráška Karel   

 

V létě Javorka pramenící v Podkrkonoší u Nové Paky připomíná jen větší potok ve kterém mimo splavy a mimo množství  tůní bývalo vody tak po kolena, zato na jaře po prudších oblevách dokázala voda nejednou svou sílu.

 

Rodinné výlety

Rodiče s námi dětmi často podnikaly výlety. A to už od nejútlejšího dětství.

 

       

 

Petr s tátou –Krkonoše 1947                                     Petr s maminkou–Krkonoše 1947

 

 

    

                              1953, v Prachovských skalách

 

           

     1951, na procházce                                       1951. na koupališti Pelíšek   

 

 

1950 byly mi 4 roky. První  rodinná dovolená na kterou si vzpomínám. Přesněji utkvěly mi v paměti jen kratičké střípky vzpomínek, které vyplavali napovrch teprve při pokusu uspořádat staré rodinné fotografie. Táta zařídil rodinnou dovolenou v malé vesnici Medlov na Českomoravské vysočině. Vzpomínám si, že jsme bydleli v malé chatičce na břehu rybníka a že mi ten rybník připadal obrovský. Cachtali jsme s bráškou na mělčině, maminka seděla na břehu a hlídala nás, táta si maloval opodál – možná, že zrovna kreslil naši rodinnou idylku. Když se dnes 60 let poté probírám tátovým malířským archivem, jsou tu desítky skic právě těchto vzácných okamžiků. Ale, vrátím se ke vzpomínkám. Na břehu jsme s bráškou objevili loď a hned bylo vzrůšo…Maňásek, jak táta pojmenoval loďku, byl akorát tak velký pro malé kluky jako jsme byli my dva. Utkvěla mi v hlavě asi jinak banální příhoda, strašně jsem se vyděsil když jsem se na Maňásku ocitl několik metrů od břehu – banální příhoda, máma a táta nás společně hlídali, ale tenkrát jsem měl asi šok jak jsem řval, protože táta mě hned přišel zachránit.

      

          

Z této první šťastné 14 denní společné rodinné dovolené – druhou  a třetí – poslední společnou dovolenou naší rodiny v souladu s chronologickým řazením rodinných událostí v návaznosti na  politické událostí padesátých let, vzpomenu později.